"Cesta ke zdravé kráse"

Příběh Lazebnice

Lazebník

je oprávněný též k řemeslnému provádění nižších úkonů „ranlékařských“, zejména pouštění žilou, sázení pijavek a baněk, k obvazování ran a k léčení kožních nemocí.
Ve středověku nabývali lazebníci stále většího významu, jmenovitě připadlo jim léčení veškerých nemocí kožních a pohlavních. Spory lazebníků s „ranlékaři“ a lékaři bývaly velmi časté a rozmanité a byly již v dávných dobách upravovány rozmanitými řády stavovými. Zvláště sluší vytknout privilegium krále a císaře, Václava IV. z roku 1406, jímž lazebnickou živnost, kteráž dosud považována byla za nečestnou, postavil naroveň s jinými řemesly a lazebníky prohlásil za poctivé a čisté.

Ottova encyklopedie obecných vědomostí.

Příběh Lazebnice

Láska k člověku a lidskému tělu, se vším co k tomu patří, u mne začala v osmdesátých letech minulého století. Měla jsem velké štěstí, že můj budoucí život a náhled na něj formovaly ženy, které byly především lidské bytosti. Ženy, které nezlomil jejich životní příběh, a dokázaly být prospěšné s maximem, které jim bylo tehdejší dobou umožněno.
Všechny se věnovaly nějakým způsobem svému okolí. Jedna byla uznávaná léčitelka, další připravovala bylinné čaje a tinktury, dvě se věnovaly tomu, co by se dnes nazvalo osobní rozvoj. U žádné se doma nezamykalo, v kuchyních na stolech bylo vždy počítáno s návštěvou. Návštěva potřebných byla možná kdykoli.
Vypadá to jako pohádka, za ní ale stojí vzdělání, které v té době nemohly uplatnit díky svým životním osudům. Jedno měly společné, obrovskou profesionalitu, pokoru a zodpovědnost vůči lidem a životu.
Až do maturity na zdravotní škole jsem věřila, že za prací zdravotní sestry v pohraničí schovám jejich umění, kterému mne s láskou, leč důrazně vyučovaly. Neschovala jsem ho, což v té době obnášelo stěhování do vnitrozemí a práci v nemocnici.
Naštěstí velmi brzy přišla revoluce, já vycestovala do zahraničí k přátelům mých "kmoter" a zjistila, že jejich činnost se nazývá profesionálně Holistická péče o člověka. Od roku 1990 jsem se věnovala studiu tohoto oboru především v Německu, Francii, Itálii. Pořádala semináře, kurzy, pracovala v profesi zdravotní sestra, kosmetička, masérka, pedikérka.

Jako jedna z prvních v ČR jsem otevřela kosmetický salon s obchodem, zaměřený na přírodní kosmetiku a profesionální, přesto přírodní kosmetické postupy. Stále jsem měla pocit, že to co vím, nestačí pro to, co bych chtěla v kosmetice dokázat. Byl to také důvod vzniku názvu Lazebnice. Nebyla jsem už zdravotní sestra, jako kosmetička jsem se necítila a díky situaci v léčitelství a duchovní rovině v 90 letech minulého století jsem nechtěla navazovat na mé dětství a mládí. Chtěla jsem vlastní cestu, od každého trochu a to byla Lazebnice.

Do roku 2001 jsem studovala, pracovala, zjišťovala co vlastně jako Lazebnice chci, na vesnici pár kilometrů od Plzně.

s babičku učitelkou
S babičkou, učitelkou a andělem mého života

Když jsem měla pocit, že už to vím, tak jsem roku 2002 v Plzni, v Rooseveltově ulici otevřela první oficiální obchůdek „U Lazebnice“. Během roku se ukázalo, že prostory nestačí a v roce 2003 jsme se stěhovaly do Růžového domečku.

Tři roky v Růžovém domečku byly úžasné, jak z obchodního hlediska, tak především z lidského. Byly jsme skvělý tým, což dokreslují fota „lazebnic“, které jsme nafotily s vlastními kostýmy a rekvizitami. Však jsme si také v této parádě užily spoustu legrace při divadelních představeních, na jarmarcích a poutích.

Hodně přátel chodilo jen tak…, hodně věcí se vyřešilo a mnoho radosti nadělilo.
Život je ovšem rovnováha, pokud je na jedné straně neúměrně více, druhá to musí dorovnat. Ve velké radosti z domečku jsem si nevšimla, že se na mne v osobním životě řítí katastrofa.
V listopadu 2004 můj partner oznámil, že má nejlepší přítelkyně je jeho nová partnerka. To bylo na mne příliš. Nejen po citové stránce, ale samozřejmě i po společenské a obchodní. Přátelé a známí si nevěděli s touto situací rady, a protože sluníčko svítilo u nového páru, postupně jsem zjišťovala, že tohle nezvládnu, jelikož úbytek klientely byl fatální. Nezbylo mi nic jiného než milovaný domeček opustit, „Lazebnici“ zavřít, s kolegyněmi se rozloučit.
Situaci jsem nemohla unést hlavně citově a společensky.
Když jsem v září 2005 znovu „Lazebnici“ otevřela, ještě jsem netušila, že má cesta povede stejným směrem, jen bude daleká a dlouhá.
Cesta z Růžového domečku vedla přes návrat do domku, kde to mimochodem vše začínalo a bylo třeba definitivně ukončit, zpět do Plzně, tentokrát na Roudnou.
Musím zde poděkovat všem svým zákaznicím, které mne v době pádu byly ochotné následovat, jak říkaly: „kvůli tvým rukám“ mimo Plzeň. Všechny říkaly, že se do Plzně vrátím a tím, že byly stále mými zákaznicemi, to také umožnily. Tímto ještě jednou, veliké díky.
Lazebnice na Roudné se už nikdy nerozběhla tak, jako původní. Zásadní vliv na to měly naše rodinná dramata a vleklé mnohaleté soudy, které dnes s odstupem času vidím jako souboj starých a nových energií a za mne, obrovský posun vpřed (což se samozřejmě ukazuje až teď, jak to bývá a já za to nesmírně životu děkuji).
Čtyři roky obrovského stresu, samoty a nejistoty si samozřejmě vybraly svoji daň. Poslední kapkou byl dobrovolně nedobrovolný odchod syna do péče otce. Se mnou by to ani jinak nešlo, muselo mne to konečně zastavit, abych už přesedla na jinou kolej a pokračovala v životě sama za sebe. Diagnóza zněla smrtelné onemocnění. Měla jsem přesně 7 dní na rozhodnutí, co dál. Tak jsem udělala to, co už většina zaznamenala, jen mnozí nevěděli proč. Ukončila jsem vše. Zavřela Lazebnici, sbalila věci do krabic a na dva roky opustila Plzeň a všechny. Byla jsem natolik vyčerpaná a zničená, že jsem neměla ani na to, pomyslet co bude dál. Ono to taky vypadalo, že už nebude nic.
Za čarou jsem nechala své děti, svou práci i své blízké přátele. Někteří přátelé mi pomohli při mém návratu, někteří si můj čin vysvětlili po svém a naše cesty se rozdělily.

Musím se zmínit, že tohle období mám velice vytěsněné a poslední dobou se mi často stává, že mne zdraví lidé, které nepoznávám a na některé události si nepamatuji. Pokud se to stalo i Vám, přijměte moji omluvu.

Po studiu a praktickém výcviku v centru Methode Brigitte Kettner v Německu jsem se vrátila zdravá natrvalo do Plzně. Sama na sobě jsem měla možnost vyzkoušet účinnost MBK, přesto jsem se rozhodla pro spolupráci s lékaři. Nejvýznamnější a pro obrovský posun byla spolupráce s panem primářem Kozou, zakladatelem Nadace transplantace kostní dřeně. Bylo obrovské štěstí, že benefice pořádána jako projev díků se stihla uskutečnit krátce před jeho smrtí.
Tady začíná moje přednášková činnost, školení kosmetiček a ošetřování klientů. Čekalo mne ještě jednou kolečko přes plzeňské náměstí a konečné ukotvení v Domečku.

Během tohoto času jsem jaksi mimochodem a to myslím naprosto vážně, postavila Domeček. Není růžový. Stavěla, mimochodem znamená, že okolnosti stavby byly tak bizarní, že vlastní stavba byla to poslední, na co jsem se soustředila. Moje věta, že stavím sanatorium, byla zřejmě nevědomě prorocká. Sanatorium bylo myšleno pro mne a mé syny, jako místo odpočinku v dramatech naší rodiny. Pro rodinu jsem to nestihla, ale brzy se ukázalo, že záměr zůstal, jen v jiném provedení. Zajímavá byla i cesta k tomuto místu.
Plzeň náměstí, ulice Pod Všemi Svatými a konečná - ulice K Ráji. Podobenství o ochraně záměru není třeba komentovat.

Cesta Lazebnice je podobná pohádkovým cestám. Něco je poměrně fajn, život má ale jiný plán.
A tak přes hory a doly zkušeností zpět, ovšem nově, jinak, přesto na první pohled stejně.

Celý můj život se prolíná léčitelství a lékařství. Od narození jsem naprosto samozřejmě používala intuici, vhledy a jiné vlastnosti, o kterých jsem si myslela, že je mají všichni. To, že to tak není, že jsou různé úrovně a vůbec používat tyto dary správně na správném místě, to jsem se musela životem naučit.

Mou nemocí a studiem v Německu jsem nabyla pocit, že nastala nová kapitola života, kde budu toto žít pro sebe a věnovat se jen MBK. Že nadešel čas spojit oba konce jsem pochopila, když mne oslovila má dávná, v minulosti velice blízká přítelkyně Ivanka Sádlová, abych v její televizi Regina vystupovala v pořadu „Karty hvězdy radí“. Co vše je mi dáno, mi bylo ukázáno během této rok a půl dlouhé spolupráce. Natočila jsem dvanáct dílů o kůži a dopadu zkrášlovacích metod na náš organismus.

Napsala jsem několik e-booků a kromě odborných školení si laická veřejnost žádala i obecné přednášky na téma zdraví, krása, dobrý pocit.
Jak jsem už napsala, ani v této době mne nenapadlo, že se vrátí Lazebnice.
Je to dva roky co jsem se začala vracet zpět pro širší veřejnost a postupně, jak okolnosti dovolovaly, síly stačily a věci se i po právní stránce dokončovaly, dávala o sobě vědět. Kde jsem to vlastně byla, co jsem dělala a co dělám dnes. Profesní stránka byla zastoupena v projektu Zdraví Krásní a VJ Česká Kosmetička. Byly to přípravné mezikroky na návrat Lazebnice, které musely projít ještě právní cestou, aby značka Lazebnice byla zpátky a oficiální, jako kdysi byla.

Nic není samozřejmě jako dřív a už vůbec ne po tolika letech. Dnes je Lazebnice nejen o „křížek“ starší, ale především celistvější jak pro laiky, tak pro odbornou veřejnost.
Lazebnice je tedy oficiálně zpět, moc se těším na případná setkání se starými zákazníky a jsem zvědavá na ty nové. Měla už jsem možnost pár takových setkání „starých a nových“ zažít, bylo to velmi dojemné, silné a zároveň potvrzující, že návrat Lazebnice má cenu. Dokonce jsem se dozvěděla, že si to mnozí velmi přáli. To byla ta energie, která mne v době, kdy mne to ani nenapadlo, jemně sunula „neznámo kam“, proto Zdraví Krásní, VJ Česká Kosmetička apod.

Přiznám se, do začátku roku 2015 jsem nevěřila, že to dám, že zvládnu otevřít staré krabice a s radostí Lazebnici vynesu do současnosti. Ty roky před tím, to pro mne bylo tak bolestné vzpomínání, že jsem ani nechtěla vědět, kde krabice jsou, natož je otevřít. Koncem roku 2013 se začaly objevovat první vlaštovky v podobě setkání s lidmi, kteří si sice po letech nepamatovali mé jméno, ale říkali, my víme, vy jste Lazebnice. Tehdy mne to ještě velmi bolelo a neuměla jsem to zvládnout, nicméně jich přibývalo a potom mi moje úžasná kolegyně, která je se mnou už pět let a jen tak „náhodou“ dříve byla zákaznicí Lazebnice, řekla: „Lazebnice jsi ty, tak se přestaň schovávat a vrať se, kam patříš“.

Tak tedy: Jsem zpět.

Vaše Lazebnice Věra